OLBRACHT IVAN - GOLET V ÚDOLÍ
Tato kniha obsahuje tři povídky, které svým obsahem nás zavedou na Podkarpatskou Rus, do malé vesnice Polany. Obyvatelé této vesničky jsou pravověrní židé, kteří žijí podle svých náboženských příkazů a mnohdy jsou i náboženskými fanatiky.
1. ZÁZRAK S JULČOU.
Na konci dědiny bydlí Bajnyš Zisovič se svou rodinou. Měl osm dětí a často se stávalo, že neměli co jíst a v krámě nechtěli dát na dluh. Jednou si však Bajnyš snadno vydělal peníze. Byl na druhém konci vsi, když k němu přišli dva turisté. Pán se svou paní, která trochu pokulhávala. Žádali po Bajnyšovi, aby jim sehnal nějakého dobrého koně ze vsi. V té chvíli začala Bajnyšovi hlava horečně pracovat. Vykládal jim o jediném dobrém koni, který je majetkem Mordcheho Wolfa a chtěl jim koně dovésti. Milostivá paní chtěla ale nejdříve toho koně vidět a proto se společně vydali na cestu. Šli asi tři čtvrtě hodiny a pána přešla nálada. Začal nadávat nejdříve Bajnyšovi a pak sobě. Bajnyš je dovedl k svému domku a svou vlastní ženu oslovoval jako paní Mordche Wolfa a jednal tak, jako by byl u Wolfů. Ze stáje vyvedl svého koně Julču a když zlostný pán viděl toho nejlepšího koně ze vsi, který byl o něco větší, než koza s koleny pokleslými, špinavý a utahaný od nošení pytlů, propukl ze všeho vzteku ve smích. Bajnyš se cítil uražen a ještě se snažil vemluvit cizincům o dobré výkonosti toho koně. Těm nezbývalo nic jiného, než nasednout na koně a vydat se na cestu. Bajnyš je doprovázel po okolí Polany čtyři dny a každého dne dostal 25 korun a ještě stravu. Tak byl zázrak s Julčou dokonán.
2. UDÁLOST V MIKVE
V Polaně, jako v každé židovské obci měli zřízeny lázně. Byla to dřevěná chýše se zabedněnými okny, která je uvnitř rozdělena na dvě části. V jedné polovině byla pec a kotel na ohřívání vody, v druhé polovině je v zemi vyhloubena nádrž na 40 věder vody. Nahoře uvnitř nádrže je hraniční čára, po kterou musí sahat voda. Nechá-li však „bedr“ vodu klesnouti pod tuto čáru, mikve se tím znečistí a proto musí být celá naplněna mlékem. Obyvatelé Polany se chodili do mikve vždy očistit a to v pátek odpoledne před šabesem. Jednoho pátečního dopoledne se chystal vstoupit do mikve první Pinches Jakubovič. Již chtěl ponořit nohu do vody, když se náhle zarazil. Pinches Jakubovič třeštil oči na hraniční čáru. Vždyť nádrž není plná, do hraniční čáry chybí 1/2 cm. Ovšem mohl sejít do vody, ten kousek by voda vyplnila a nikdo by nebyl o ničem věděl. Ale Pinches Jakubovič upozornil ostatní. Zavolali Mojše Kahana, který s hrůzou pozoroval to, co ostatní. Ano jeho 15-ti letý syn před chvílí nabíral vodu do kotle a přebral. Ten den se již nikdo nekoupal, neboť pohanská mikve byla nečistá. Do Polany musel přijet z města rabí, který případ vyšetřil.Velké bylo provinění Mojše Kahana, který špatně plnil svou povinnost. Druhý den byla vybrána voda z nádrže a místo vody se nalilo mléko, které muselo vyplnit nečistého 1/2 cm, pod hraniční čáru. Po vykonaných obřadech bude mikve opět čistá a polanští zase naleznou zalíbení před Hospodinem.
Vysvětlivky : bédr - lázeňský, šábes - sobota, u židů den sváteční, mikve - lázně
3. O SMUTNÝCH OČÍCH HANY KARADŽIČOVÉ
Oči Hany Karadžičové, kdysi nejkrásnější oči z celé Polany, byly velké, černé a hluboké. Hana Šafarova (tak se jmenovala za svobodna), pocházela z rodiny, která byla dost bohatá Její děd vlastnil velký lom, tři mlýny a patřilo mu 7 chýší. Měl obchod a hostinec a jeho chytrá hlava si dobře počínala s penězi. Hana měla dvě sestry, které když se provdaly dostaly mnoho peněz věnem a na Hanu už nic nezůstalo. Jak se to stalo? Nejprve zde vládli Maďaři, Rusové, Němci, Rumuni a teď obsazovali zemi Češi. Československé úřady do určité lhůty vyměňovali maďarské peníze. Za 100 korun maďarských = 100 korun českých. Maďaři ale tajně vzkazovali, že se za čas vrátí, české peníze měnit nebudou a kdo je bude mít, přijde o svůj majetek. Co měli polanští židé dělat? Vždyť nikdo jim dobře neporadil. U Šafarů své peníze nevyměnili a tak se stalo, že celé věno Hany bylo uloženo do papírového pytlíku na 10 kg zboží. A když se vdávaly sestry, prodával otec své pozemky. V tu dobu prohrál také soudní spor s bohatým obchodníkem a Šafarovi byli najednou skoro žebráci.
Do Polany začal pronikat socialistický sionismus. Sionismus, který chtěl zrovnoprávnění chudých a bohatých, rovnost práce a života a tyto požadavky budou pro židy v nové vlasti, ve svobodné zemi - v Palestině. Sionismus však nesjednotil Polanské židy, nýbrž je rozdělil na dva tábory. Sionistická organizace v Polaně měla již 30 členů, mezi nimi byla také Hana. Jednou dostala organizace dopis z pražského ústředí s oznámením, že v Moravské Ostravě se zakládá nová hachšara, do níž mají polanští poslat dva členy. V hachšaře se seskupí družina 20 nebo 25 chlapců a děvčat. Ti si najdou práci, jedno zda u zedníků, v továrně, v obchodě nebo za sluhu v kanceláři. A jedno také jak placenou, neboť výdělek se ukládá do společné pokladny. Společně bydlí, mají společnou kuchyň, společné prádlo a oděv. Po večerech a v neděli vyučuje vůdce zásadám hnutí a hebrejštině. Po 8 měsíčním pobytu členové skládají zkoušky a kteří budou uznáni za tělesně a duševně schopné, budou zaznamenáni do seznamu těch, kteří mohou vycestovat do Palestiny.Z Polany byla určena Hana Šafarová. Haně se v Moravské Ostravě nelíbilo a také hachšara nebyla taková, jak o ní mluvili v Polaně. Pracovala u firmy Roubíček a Löbl. Byl to závod na výrobu brašen a tlumoků, Hana zde přišívala k batohům popruhy. Jednou, když šla k obědu, oslovil ji na ulici mladý, vysoký, hezky ustrojený žid. Byl to Ivo Karadžič. Vyptával se jí na rodný kraj, pozval ji na oběd a tak to začalo.
Hana Šafarová pro zradu, pro důvěrný styk s úhlavními nepřáteli židovstva, pro porušení disciplíny, byla vyloučena z hachšary. Vystěhovala se do malého pokojíku a Ivo Karadžič ji zaměstnal v redakci „Volného myslitele“. Vodil Hanu do kina a na různá divadelní představení. Jednou, když Hanu dovedl na návštěvu ke své matce, dověděla se, že Ivo není žid. Dal se již dříve pokřtít, ale z katolické církve vystoupil a nyní byl bez vyznání. Teď si Ivo usmyslil, že si vezme dívku z pravověrné židovské rodiny. Že by se chtěl Ivo vrátit k náboženství svých předků? Ne! Nechce se vrátit. Ale co bude dělat Hana? Co jí řeknou rodiče a celá Polana? Asi za týden jel Ivo s Hanou na Slovensko. Zajeli též do Polany k rodičům Hany, kde Ivo požádal rodiče o její ruku. Když však řekl otci, že není židem, že nevěří v Boha, to pana Šafaru velmi překvapilo. Přemlouval ho aby se vrátil ke své víře. Ivo byl připraven na tuto výzvu, pro Hanu by udělal vše, ale ne, nepřestoupí. Zatím Hanu odvedli a také Ivo musel jít přenocovat do jiného hostince, neboť židovské náboženství nedovoluje, aby spal muž pod jednou střechou s dívkou, s níž se chce ženit. A také pan Šafar neměl již co mluvit s panem Karadžičem, svou dceru mu nedá. Hana však již dříve připravila Iva na takové jednání svého otce. Věděla, že tento náboženský rozdíl, který Ivo pokládal za věc docela nicotnou, bude velkou překážkou. Co měl nyní Ivo dělat? Musí Hanu dostat a odveze si ji z Polany třeba násilím. Nešel spát, ale najal si několik mužů a po celou noc hlídali Šafarův dům, aby měl Ivo jistotu, že Hanu jinam neodvezli, že je doma.
Ráno se zpráva rychle rozletěla po celé Polaně, obyvatelé litovali rodičů.Vždyť tohle má být první odpadnutí od Boha co Polana stojí.Před Šafarovým se hromadili lidé, postávali, přecházeli a vykládali si. Když se Ivo objevil u Šafarova domu začali lidé na něho křičet a sypat nadávky, ale Ivo byl klidný, poslouchl tu zběsilou vřavu lidí, kteří by snad dříve neskončili, až by si vykříčeli plíce. Přišli však četníci, kteří dav rozehnali.Nastal klid a ze zahradního domku se ozval Hanin hlas. Ivo šel do domku, staré dveře pod nátlakem povolili a on se setkal s Hanou a rodiči. Hana se chvíli nehýbala, jako by se nemohla rozhodnout.Má odjít? Pak poklekla k matce, políbila jí ruku a když se blížila k otci - ten ji ukázal prstem ke dveřím, nepromluviv při tom slova. Tak se Hana dobrovolně a navždy rozloučila s rodiči, s rodným domem a celou židovskou Polanou. Odcházela Polanou a před každou chatou se shromáždila celá rodina, která teskným kvílivým hlasem recitovala židovské modlitby, Byly to pohřební modlitby, které židé říkají ve chvíli, kdy se z domu vynáší mrtvola - ne již člověk, ale nečistý kus lidského těla. A vyvržená ode všech, od celé Polany kráčela uprostřed strašlivé pohřební motlitby s nečistým milencem po boku. Šla bílá, jako cesta před ní, s očima, jejichž lesk byl upjat v neurčito. Pak cítila, že ji někdo vyzvedl, posadil do saní, cítila lehké trhnutí, závan větru, uslyšela zvuk rolniček a kopyt. Již jedou, jen pryč, daleko pryč! A tehdy se kladlo do jejích očí cosi vzdorného a tvrdého. A tento smutek zůstane v jejích očích navždy. V jejích krásných očích, které snad jednou zdědí děti Hany Karadžičové.
mmstojka